Jak nezužitkovat příklad dobré praxe – případ Obrnic

Obrnice získaly na konci října 2013 prestižní cenu Dosta! Rady Evropy za úspěšné začleňování Romů do společnosti. Obec nebyla oceněna na základě jednoho projektu, ale jako soubor opatření a projektů za přibližně sedmileté období. Při bližším pohledu na odezvu na ocenění vyvstávají některé politováníhodné skutečnosti. Následující řádky primárně nepopisují jednotlivá opatření vykonaná paní starostkou Drahomírou Miklošovou a jejími spolupracovníky, nýbrž jsou popisem toho, jakým způsobem selhává přenos fungujících idejí z lokální na regionální a celostátní úroveň. Popis prostředí, ve kterém vznikala úspěšná integrační politika Drahomíry Miklošové, ukazuje roztříštěnost zájmů jednotlivých regionálních politiků. Tato skutečnost vyvstává na důležitosti, uvědomíme-li si, v jakém regionu se nacházejí Obrnice. Těsné sousedství Mostu, Duchcova či Litvínova, kde v nedávné době propukly demonstrace odmítající dosavadní soužití romské populace s majoritní společností, rozhodně nepřidává na stabilitě vedoucí k uskutečňování jednotlivých inkluzivních projektů. Je až k nevíře, jak i přes geografickou blízkost zůstaly Obrnice mimo vlnu protestů – do Obrnic se projíždí přes Chanov, do Duchcova to je 10 minut vlakem.

Osobní nasazení paní starostky přineslo nepopiratelné výsledky – Obrnice jsou dávány za příklad úspěšné integrace Romů nejen v ČR, ale i v zahraničí. Propracovaný systém jednotlivých kroků podléhající pětiletému strategickému plánu představuje komplexní přístup k integraci sociálně vyloučených: důraz na inkluzivní vzdělávání na základní škole, prevence kriminality v problematických lokalitách obce, řízená bytová politika obce, rekvalifikační kurzy sloužící k návratu do pracovního rytmu a v neposlední řadě podpora komunitního života v obci. Zdaleka nejdůležitější je však osobní nasazení k řešení nepříznivé reality a postoj k romské problematice na základě občanského přístupu. A to je případ paní Miklošové. Zde však popis lokálního úspěchu končí. Velmi pravděpodobně úspěchy paní starostky zůstanou „pouze“ v Obrnicích a rozšíření příkladu dobré praxe zůstane na úrovni individuální spolupráce. Ačkoli je paní Miklošová velmi otevřená v předávání vlastních zkušeností, podpora stranické struktury či krajské politiky je téměř nulová.

Tato situace má tři příčiny: téma společenské inkluze nevyhrává volby; silová a mediálně propíraná politika bývalé primátorky Chomutova Ivany Řápkové (ODS) měla ve straně podporu představitelů ODS a zákulisních hráčů; levicové strany v Ústeckém kraji prosazují integrační sociální politiku spíše z nutnosti než z přesvědčení.

Je poněkud pošetilé se domnívat, že by ODS byla hlavním politickým bijcem prosazujícím sociální inkluzi na celostátní úrovni, na druhou stranu ignorování nepopiratelných úspěchů i na krajské úrovni nesvědčí o efektivním stranickém prosazování témat. Ačkoli byl v roce 2005 zřízen Výbor pro národnostní menšiny, Drahomíra Miklošová nebyla přizvána ani jako poradní člen. V současné době není institucionalizována spolupráce nynějšího vedení Ústeckého kraje (koalice KSČM a ČSSD) s Obrnicemi na předávání zkušeností s integrační politikou. Na úrovni okresu Most sice dochází k pravidelné koordinaci starostů v této problematice, nejedná se však o budování společné strategie či prosazení společné regionální politiky. Je nutné připomenout, že Obrnice využily existujících finančních nástrojů Ministerstva vnitra, MŠMT a Ministerstva pro místní rozvoj.

Úspěchy Obrnic s integrační politikou přišly v době, kdy se v centru mediální pozornosti ocitla restriktivní politika Ivany Řápkové vůči příjemcům sociálních dávek. Ve spojitosti s výrazně silnější pozicí Ivany Řápkové v ústecké ODS byla právě její politika dominující v programu strany. Ačkoli Drahomíra Miklošová souhlasila s některými dílčími návrhy, mediální prezentace a prosazování témat zcela přebily umírněný postoj starostky Obrnic. Na ideové konferenci ODS v roce 2010 vyzývala k většímu inkluzivnímu přístupu a respektování reality soužití s romskou minoritou, nicméně se její návrhy nesetkaly s pozitivní reakcí a zůstala ve svém postoji solitérkou. Při pohledu na prohlášení Drahomíry Miklošové je zřejmé, že prioritou pro ni zůstává správa a rozvoj Obrnic, což sama také potvrzuje. S tím také souvisí jistá míra rezignace na budování pozice v rámci ODS, což je vzhledem k úsilí vynaloženému v Obrnicích do jisté míry pochopitelné. Lze si však již jen domýšlet, zda neprosazení tématu v krajské a celostátní politice je důsledkem neochoty prosadit toto politicky a společensky obtížné téma nebo chybějící podpory hybatelů politického dění ve straně. Při pohledu na vývoj společenské nálady lze spatřit kombinaci obou důvodů. Společenská apatie k aktivnímu přístupu integrace sociálně vyloučených skupin zcela odpovídá politické realitě a udržování současného stavu.

Ačkoli levicové strany – v případě Ústeckého kraje vládnoucí koalice KSČM a ČSSD – prohlašují, že zastávají zájmy sociálně slabých, lze nabýt dojmu, že v tomto případě tyto strany na podporu sociálně vyloučených jednoduše rezignovaly. Mezi Obrnicemi a Ústím nad Labem či Děčínem sice probíhá neformální spolupráce, ale oficiální politika je spíše zdrženlivá k utváření nějakého strategického plánu. Rozpor v případě ČSSD mezi umírněným postojem strany na celostátní úrovni a projevy jednotlivých regionálních politiků či senátorů vypovídá o ne příliš efektivním sladění regionálních a celostátních zájmů strany. Zejména senátoři z Ústeckého kraje rozhodně nepatří k těm, kterým by záleželo na tvorbě inkluzivní politiky.

Je paradoxní, že zkušenosti Drahomíry Miklošové jsou využívány např. Ministerstvem pro místní rozvoj v podobě připomínkování relevantních legislativních norem – v nedávné době např. strategie rozvoje sociálního bydlení. Zásadním problémem je tak přetavení úspěchu Obrnic do politického kapitálu a to jak v podobně většího prostoru Drahomíry Miklošové v krajské politice, tak vyvolání politické debaty či iniciativy na toto téma na národní úrovni. Je smutným faktem, že nepopíratelný úspěch zůstane v rovině osobního nasazení jednotlivce, jehož zkušenosti zůstanou kvůli nezájmu jednoduše nevyužity. Tuto domněnku podporuje také skutečnost, že někteří starostové ukončili spolupráci s Agenturou pro sociální začleňování z důvodu, nad kterým lze takříkajíc pozdvihnout obočí – agentura práci sama nevykoná, tudíž hlavní díl práce leží na jednotlivých starostech, kteří dávají přednost správě obce před jejím rozvojem.

Ocenění Obrnic je bezpochyby velkým úspěchem dlouholeté práce. Zároveň se však jedná o poněkud smutné vyznění osobního nasazení, které ztroskotá na nezájmu zejména politických stran tuto problematiku koncepčně uchopit.